V pátek jsem se zranil při soutěžním tenisovém zápase. Nejde o nic vážného, natáhl jsem si jeden ze zadních stehenních svalů při dokluzu za míčem, ale je to škoda hned z několika důvodů – vypadalo to na velmi vyrovnaný západ, ještě k tomu jsem vyhrával, a také jsem musel zrušit víkendové směny v práci. S tím také souvisí, proč píši tyto řádky. Naordinoval jsem si klidový režim, kamarád mi přinesl obinadlo a chladící mast. Za necelé dva dny s nohou podloženou polštářem a minimálním pohybem jsem si uvědomil dvě věci – ani jedna není zcela pozitivní.
Poslední dva dny a vyhlídka několika dalších mi připomíná období desetidenní karantény, které jsem zažil, když jsem se vrátil do Utrechtu z Vánoc. Člověk by řekl, že zkušenost takové povahy mu pomůže při zvládání podobných událostí. To se u mě nestalo. Fakt, že nikam nemůžu, a že bych měl být zavřený doma, mi na náladě nepřidává. Karanténa pro mě byla zajímavým pokusem, teď je to spíš otrava a bezmoc. Včera jsem měl tolik volného času, že jsem rozpačitě přemýšlel, co mám dělat. Čekal bych, že ve srovnání s karanténou si řeknu, že o nic nejde a místo toho budu vesele lenošit. Tak to ale není, což mě přivádí k myšlence, zda jsme si něco odnesli z posledního roku a půl pandemie. Přijde mi, že mnoho lidí rychle zapomene, co bylo, tak jako i mně vzpomínka na karanténu zevšedněla. Možná, že pro mnoho lidí se celou dobu jednalo o nafouknutou šarádu a jediné, co by je opravdu prověřilo, by byla válka.
Druhé prozření přišlo ve chvíli, kdy jsem začal psát. Uvědomil jsem si, že ke vzniklému problému jsem přistoupil až nebývale zodpovědně. Udělal jsem vše pro to, abych se dal rychle do pořádku a s co nejmenšími následky se vrátil na kurty a k rozvážení na kole. Zrušil jsem směny, od kamaráda jsem si poručil chladivý gel, který jsem nikdy před tím nepoužil. Jsou to sice naprosto normální a logická opatření, ale z pohledu toho, jak bych se zachoval před pár lety se můj přistup dramaticky změnil. Možná bych šel s kamarády do hospody, možná bych otálel se zrušením práce a omluvil se na poslední chvíli. Vše jsem teď udělal správně. Tím jsem také zjistil, a vskutku mě to překvapilo, že nejspíš přišlo i na mě – dospávám. Noční toulky městem končí a začíná zodpovědný nudný život.