Každý se někdy stěhoval a rozhodoval, jestli si nechá staré kalhoty nebo rolák, který mu už pár let nesedí jako dřív. O pět minut později se stejnou nerozhodností v ruce držíte kamínek, který mnoho let opatrujete, až jste zapomněli od kuď je, ale vzdát se ho nehodláte. Proč je pro nás težké se zbavit hmotných věcí, které nás obklopují a svazují namísto užitku?
Nedávno jsem si nechal opravit starou kamera Fuji X70. Objektiv se žačal povolovat a nechtěl jsem dopustit, aby přestala fungovat. Fotím s ní málo kdy, ale má v mém arsenálu místo.
Pod praktičností se nachází symbolika a vzpomínky. Tento ikonický foťák ve mně vzníti nový plamen kreativity. Koupil jsem si ho po tragickém odcizení jiného foťáku, se kterým jsem fotil, ale nikdy ho nepřijal za svůj, natož využil jeho potenciál. S X70 to bylo jiné. Chtěl jsem změnu, lehkost a pohodlné zacházení na momentky. Pár dní po příletu do Číny jsem si kamera vytipoval na čínském Bazoši. Kolega z laborky mě přesvědčovat, že to není dobrý nápad. Co když jde o podvod, tvrdil. Nechtěl mé rozhodnosti přihlížet, a tak nabídnul pomoc. Pojede se mnou na předaní. Po dvou hodinách cesty autobusem, metrem a taxíkem jsme se dostali na druhý konec města. Číňan ve středních letech s dobrou Angličtinou mi doporučil jeho nejoblíbenější nastavení a bylo.
Do klína mi spadnul poklad. Nechal jsem se unášet novými možnostmi. Místo architektury a detailů jsem cvakal momentky lidí v rušných ulicích. Po návratu z Číny jsem vytisknul první foto knihu. Z nutnosti sehnat náhradu za starý foťák, abych zachytil dobrodružství v Číně, jsem docílil transformace. Zdokumentovat jsem s ním řadu témat stovkami fotek a dovedl mě k osobitému stylu. Poučil mě svými limity, které mě po uváženém výběru vedly k zakoupení nového foťáku.
Kdybych měl použít přísloví “něco špatného, pro něco dobrého”, musel bych ho pořádně přikrmit. Vztah k X7O sahá za období, kdy jsem foťák zíkal. Vybral jsem ho na doporučení YouTube kanálu, od sympatického Švéda. Jakoby náhodou jsem rok před tím žil ve Švédku, které mi přirostlo k srdci.
Zase jsem prošel kolem těch plátěných kalhot, ale co s nimi. Nerozhodnost mě vytočila, ale vzdát se jich nedokáži. Představovaly jednu z mále věcích, kterou jsem měl po dědovi. Kdyby viděl, jak jsem v nich minulý rok lakoval dveře od koupelny. Kdyby viděl, kam mě život zavál, povzdechl jsem si.
Hmotné věci mají velkou moc. Ztělesňují vzpomínky, na které si vyhrazují právo jako černé díry, které se krmí uhasínajícími hvězdami. Kde je jim konec…A stejně jako uhasínající hvězdy jsou kolem nás v časoprostoru nelineárních záhybů, od kuď k nám čas od času promlouvají. Potíž je v tom, že k nám začnou promlouvá nejvíc, když o nějakou věc přijdeme. Kus z nás zmizí v zapomnění.
V dnešní době se radí žít přítomností a zbytečně se neohlížet. Je to jako s historií. Svět kolem nás můžeme pochopit jen tehdy, pokud rozumíme tomu, co předcházelo. Minulost a projekce našeho budoucího já formují to, kdo jsem dnes. Proto staří lidé žijí minulostí. Nahrazují si tím budoucnost, které cítí nedostatek. I mladí lpí na věcech z minulosti. Sní ve vzpomínkách, aby udrželi své bytí v rovnováze.
Naposledy jsem se podíval na staré kalhoty. Chvíle pravdy. Pomalu je vložím do koše. Stejně potřebuji v šatníku prostor na nové, ujišťuji se.
Je po všem. Tíha okamžiku se rozplynula jako ranní rosa. S lehkostí beru jednu z krabic a odnáším jí ven do náklaďáku.