Bude tomu přesně rok, co jsem trávil Vánoce v Číně. Jak jsem je tedy slavil? Nebylo to ani na Štědrý den, tedy pro nás 24. prosince, a ani fakt, že jsem byl v Číně přímo nepředurčoval nevšednost oslav. V čem byly tedy moje Vánoce 2019 jiné? První článek tohoto blogu (Vánoce v Číně, část první) popisuje moje předvánoční dojmy z Wuhanu. Hned na začátku jsem plánoval napsat druhou část, která by se týkala přímo vánočních oslav, leč rok uplynul jak nic a nyní musím do příběhu zasadit i korona virus. Vše, co jsme chtěl prvotně sdělit se zdá být ve světle celosvětové, stále trvající pandemie velmi neaktuální a jaksi vzdálené. To asi proto, že naše životy byly převráceny naruby, a tak je težké vžít se do situací, které bychom v normální době prožívali, a čas by plynul, tak jak jsem zvyklí. Jak se totiž ukazuje, co je normální dnes, nemusí být normální zítra. Jen stěží můžeme představit, jak bude probíhat rok následující.
Pokud se ale vrátím ke vzpomínkám na Čínu, byl to první rok, kdy jsem Vánoce prožil mimo rodinný kruh. Štědrý den jsem slavil se svými kamarády 25. prosince. Jednalo se spíše o společnou večeři, něž oslavu Vánoc, což bylo způsobené naší sestavou. Ta byla opravdu jedinečná. Zastánci inkluze by z nás měli radost, protože osazenstvo bych se nebál nazvat řádně diverzifikované. Povedl se nám téměř dokonalý mix. Jediný, kdo nám scházel do party byl černoch. My jsme ale tento nedostatek přebyli zastoupením většiny významných náboženství. Když to vezmu popořadě, tak já jsem byl jediný běloch. Dále tu máme Inda hinduistu. Ten mě vždycky dokázal pobavit, když mi říkal Thanos. Stále nedokážu pochopit, proč mu moje jméno, celosvětově známé a užívané, dělalo takové problémy. Možná, že jméno Thanos mu připomínalo jedno z jejich božstev. Náš spolek kompletuje trojce Nepálců. Zde je, minimálně z evropského pohledu, situace zajímavější. Kamarád Saurav je trochu oříšek, protože i když je hindů, má o své víře pochyby. Ti další dva jsou ještě zajímavější. Jeden z nich je muslim, a tak patří v Nepálu k menšině čítající 5 %, a ten druhý přešel z hinduismu ke křesťanské víře. Takže tady to máte. V rýžovaru jsme uvařili kuře na indický způsob a krásně jsme se najedli. Měli jsme i zákusek a já donesl pepsi, kterou sice normálně nepiji, ale připadala mi dostatečně vánoční. Zde je krásně vidět, jak funguje podprahová reklama. Od dětství vidíme v televizi každý rok reklamu na coca-colu a Santu. Před večeří jdu tedy do obchodu. Vybírám. Nevím, co na večeři přinést. Dokonce jsem si vědom této masáže s kolou, a proto kupuji pepsi. I tak na mě reklama zafungovala, protože narativ spojený se značkou Coca-Cola a oslavou Vánoc velmi omezil můj výběr. Mohl jsme přeci koupit mangový džus, ale nekoupil. Pokud jste z nějakého důvody letos prožili netradiční Štědrý den, můžete si tak aspoň představit ten můj minulý.
Události následujících dní se nesly na obdobné vlně nevšednosti. Hned den poté jsme na universitě měli “the New Years’ Gala” (samozřejmě myšleno našeho, protože v Číně se řídí podle lunárního kalendáře). Akce se skládala z několika složek a mě naverbovali, abych vystupoval v rámci módní přehlídky. Minimálně měsíc před samotnou akcí jsme začali nacvičovat. Nevím, podle čeho členy pro vystoupení vybírali, ale dokážu si představit, že jako jeden ze dvou bělochů na univerzitě jsem byl zajímavý objekt. Dvojci jsem tvořil s krásnou dlouhovlasou Mongolkou. Vystoupení to bylo absurdní. Každá dvojce měla reprezentovat nějakou zemi, a tak jsme měli kostými odpovídající kulturním zvyklostem daného kraje. V praxi to znamenalo, že já s Angraag (ta Mongolka) jsme zastupovali mojí vlast. Mělo to jen jeden háček. Pakistánci a další byli vybaveni po svém, měli z domoviny přivezené tradiční oblečení. Já si ale do Číny náhodou kroj nevezl. Naštěstí jsme našli, na tamní podmínky, schůdnou alternativu. Nemá cenu se slovně vyjadřovat, protože jedno fotka vydá za tisíc slov.
Kroj se mi náramně hodil nejen na módní přehlídku. Asi za týden mě čekala neméně bizarní událost. Dalo by se říct, že se ze mě stávala celebrita. S několika dalšími studenty jsem vystupoval v regionální televizi, nyní k oslavám “the Spring festival”, což jsou pro změnu oslavy toho čínského roku. Studenti mají dlouhé prázdniny, všichni se přesouvají a navštěvují své rodiny. Můj pobyt se blížil ke konci. Odpočítával jsem dny, loučil se s kamarády a chystal se na závěrečný výlet, právě díky nadcházejícímu volnu. V pátek 10. ledna večer jsem nasadil roušku, hodil na sebe menší batoh, nasedl do taxíku a plný očekávání se vydal na vlakové nádraží Wuchang. Jel jsem do Pekingu, kde jsem měl sraz s kamarádem z Česka. To vše bylo v době, kdy se ve Wuhanu začínalo mluvit o nějakém viru. Jakým způsobem jsme se za pár týdnů dostávali z Číny do dnešního povídání nepatří. I tak jsem zmínil až moc. Na druhou stranu si bez toho není dobře možné uvědomit tak dramatický rozdíl, který následně nastal. Minulý konec roku jedna oslava střídala druhou, letos je situace jiná. Je horší? Přiznám se, že sám za sebe nedokáži odpovědět. Vy to víte?
