Dostali jsme se do tragické situace, kdy vrchol kulturní zábavy udává žebříček nejlepších / nejsledovanějších mini-serií na Netflixu. Nechci znít arogantně nebo pokrytecky, protože sám jsem se někdy na podobné seriály díval a jde o osobní vkus, náladu, a také životní etapu, která udává náš způsob zábavy a odreagování. Přesto by takový obsah neměl utvářet normu toho, co je v očích většiny považováno za kvalitní produkci. Problém samozřejmě není jen Netflix, který slouží jako příklad, protože u něj vše pouze začíná. Úplně to samé platí pro literaturu a celou kulturní scénu. Problém není to, že se někdo dívá na Netflix. Málokdo dokáže nasávat pouze intelektuální obsah. Je přirozené, že většina z nás se večer nepodívá na Woody Allena a následně, před spaním, se neponoří do Dostojevského. Takto většina dospělé populace neoperuje, a pokud někdo ano, nejspíš to je člověk, který má ke kultuře blízko i z profesního hlediska. Kam tím mířím? Může být velmi težké najít s lidmi společnou řeč. Vraťme se k příkladu s Netflixem.
Představte si, že se známými se bavíte o tom, co kdo v poslední době viděl. První překážka je, že ostatními jmenované filmy asi nebudete znát nebo budete mít pouze mlhavé povědomí o jejich existenci. Dejme tomu, že vaše debata pokračuje a vy chcete také něčím přispět, navázat…už to máte, právě zmíněný film, přesně odráží téma zpracované Františkem Vláčilem v Markétě Lazarové. Počkat, nikdo neviděl M Lazarovnou? A nikdo nezná F Vláčila? Dobře ale pojem Nová vlna musí znám každý…nebo ne? Zřejmě ne. Takže asi takto může někdy probíhat rozprava o filmech a dalších kulturních záležitostech. Vůbec zde nejde o to, že někdo neviděl M Lazarovou, sám jsem u sledování tohoto snímku usnul, ale je zřejmé, že pokud někdo nemá základní přehled o obecně známých souvislostech (jako například Nová vlna, pokud se bavíme o československé kinematografii), komunikace se stává nejednoduchá. Další rovina příběhu je prezentuje můj náhled, který se zakládá na mnoha oddělených případech a vzniklých situacích za poslední roky. Jde o to, že člověk, který na začátku přednesené debaty o filmech neměl o čem mluvit a mohl být v očích ostatních vnímán jako kulturní analfabet, byl naopak vystaven z jeho strany těžko uchopitelné realitě aktuální kulturní scény a trendů. To má návaznost takovou, že pokud by, dejme tomu, fiktivní Tom za celou dobu nepromluvil, ostatní by si z takové debaty odnesli možná nějaké doporučení na co příště mrknout na Netflixu, zjistili by, že s Tomem je nuda, a že vůbec sledování filmů rozhodně není jeho záliba. Paradox a smutná realita spočívá v tom, že si jen těžko někdo z nich uvědomí, že se celou dobu bavili o mini-seriích a pořádná debata o filmech ani nezačala.
Nyní je na místě si položit několik otázek. To co jsem právě popsal, by šlo velmi jednoduše. Tom by byl v očích ostatních viděn jako intelektuál, i když by se (ne nutně) za něj nepovažoval. Kde je tedy hranice mezi intelektuálem a normálním jedincem s určitou základnou vědomostí? Další předěl tvoří mezigenerační rozdíly, ale ty zde vždy byly a budou. Pro mě je toto téma nejen aktuální, ale v podstatě stále se opakující písnička. Je to nešťastné jak pro mě osobně, tak smutné v obecné rovině. Zároveň i v minulosti musela být menšina, která se cítila podobně. Rozhodně v tomto ohledu chápu starší generaci, která nás má za nevzdělance. Souboj generací tu byl vždy, a tak je težké vytyčit laťku, která by měla odpovídat dnešním standardům. Jak jsem zmínil na začátku, nechci se povyšovat nebo se stavět do pozice soudce. Za prvé jsem si vědom svých nedostatků a např. naprosto prašivých znalostí historie. Tím pádem jsem také vinen, ale přesto někdy žasnu nad nevědomostí (nebo také nezájmem) ostatních a to se pohybuji výhradně mezi vysokoškoláky. Nedávno jsem byl paralyzován při poslechu podcastu, přičemž účinkující byli dva absolventi z Oxfordu a Cambridge (nutno dodat obor matematika a medicína), když polemizovali nad tím, co znamená Sofiina volba. Schválně jsem zmínil jejich profesní zaměření, ale na druhou stranu, kde jinde než na těch nejtradičnějších britských univerzitách by měl člověk očekávat u studentů široký přehled? Ať si tedy každý rozhodne vlastní laťku nevědomosti. Já se vrátím ke svým knížkám, nemoderním filmům a hudbě, která mě těší. Něco je otázka vkusu, ale kvalita není otázka vkusu. Kvalitní dílo definuje jeho vrstevnatost. Pro jeho pochopení je zapotřebí (překvapivě) přemýšlet a z pravidla není prvoplánové. Jen tento obecný náčrt krásně ukazuje hlavní nedostatky mainstreamové zábavy. Kde se stala chyba nevím. Asi to tak bylo vždy. Co mi ale vadí nejvíce je ta nevědomost, ta ignorace, která je braná jako norma.