Revoluční nápad SONY – výroba prvního tranzistorového rádia – lidem umožnil poslech zpráv a hudby v pohodlí domova a jinde a přerostl ve fenomén, který změnit život nás všech. Od přenosného rádia po uzavřený svět jednotlivce, který čeká na metro a hlavou pokyvuje do rytmu hudby – něco tak normálního, co by generace našich prarodičů za jejich dospívání považovala za chování Marťana. Stačí se podívat kolem sebe, sluchátka má na ulici nasazený každý druhý – buď si s někým povídáme, posloucháme hudbu nebo podcast, někdy audio knihu.
Walkmana jsem neměl kvůli hudbě, ale právě k poslechu audio knih. Jako první se mi vybaví dlouhé cesty autem se sluchátky stále na uších anebo pozdní večery, kdy se mi nechtělo spát. Jednou jsem poslouchal takřka celou noc. Pamatuji si, že jsem šel spát ve čtyři ráno a druhý den do školy. Předpokládám, že jsem se tím zážitkem chlubil svým spolužákům. Vzrušením bez sebe z překonání spánku a jakési rebelie – životního milníku – jako když jsem o několik let později šel poprvé do nočního klubu.
Na konci základní školy – před bouřlivými lety na střední – začaly do našich životů prosakovat nové technologie formující naší dobu. Kdo byl hip, musel mít iPhone – v té době tuším 3G. Ostatní jsme s vykulenýma očima sledovali ten zázrak – nebyl to jen krásný mobil s dotykovým displejem, kombinovaný s tím nejlepších walkmanem, ale také zařízení, které umožnilo brouzdání na internetu pouhým natáhnutím ruky, kdekoliv jste se nacházeli. V té době jsme také objevili FaceBook, jak jsem popsal dříve:
“…Takže jsme z chatování na Skype a Icq vesele přeskočili na Facebook, kde hlavním trhákem, ostatně jako u studentů Harvardu ve filmu the Social Network, jsme se i my zajímali o profily kamarádek a případně zjišťovali, zda jsou oficiálně, myšleno na Facebooku, zadané (neboli ‘ve vztahu’).”
Ta poslední složka na mé fungování zanechala nejmenší vliv a domnívám se, že mnozí z mé generace by souhlasili, že sociální sítě využívali v minulosti víc než dnes. Místo toho máme nainstalovaných třicet jiných aplikací a v šuplíku VR headset. Co se nemění jsou sluchátka na uších a iPhone v kapse. Sečteno podtrženo jsme generace obklopená technologiemi, která v dospívání prožila minimálně tři radikální inovace ovlivňující nejen naše fungování, ale i vidění světa a jeho krásy – subjektivního pojmu, který může znamenat cokoliv. Krásná může být povaha člověka, váza, uschlý květ, který byl jednou plný života, anebo silueta sportovního auta. Ještě krásnější je moment rozpoznání krásy kolem nás. Chvíle vrušení a zenu. Není to pouhý objekt – linie auta a lesk kapoty, na které posedávají kapky po ranním dešti – ale život sám – genius loci stromu, který ve vás vyvolal vzpomínky na mládí. A tak dál a tak dál. Pramínky spojující zážitky a vzpomínky tvořící uzly a uzlíky, které jsou metaforami našich životů. Vzrušení s pocitem uspokojení se jeví jako dobrý rádce při rozpoznávání krásy. Je to jako snový svět, ve kterém jste se právě ocitli. Neskáčete do stropu a nepištíte nadšením. Krása uzemňuje, navozuje úsměv a nepotřebuje slov.
Pokaždé, když jsem na koncertu vážné hudby, tak se usmívám. Musím. Neusmívám se radostí, ale blahem krásného okamžiku. V menší míře (na vážnou hudbu nic nemá) mi stejný pocit přináší pohled na displej mého iPhonu. Zvláště, když dojde ke změně v designu (iOS verzi), anebo když po měsících používání Dark mode přepnu mobil do normálního režimu. Známé postavy aplikací v převleku. Pandořina skříňka digitálního věku rozšířila naše vnímání a posouvá hranice krásy – novodobé duše umístěné na cloudu.