Dnešní zamyšlení je hodně spekulativní, a přitom, podle mého názoru a vidění světa, vám představím příběh, který přesně odráží možný způsob, jakým si lidé vytvářejí svoje pravdy a falešná přesvědčení. Ve výkladu světa je vždy hlavní aktér vypravěč příběhu. Běžně se tedy stává, že si několik lidí vyloží totožnou událost naprosto jinak. V zásadě může být taková událost cokoliv, od úsměv děvčete po zažití okupace vlastní země. Abych nemluvil pouze abstraktně, slibovaný příběh je banalita všedního dne. Již po několikáté se vracím ke sporům, které nastaly s mojí spolubydlící Lenou. Jak jsem zmínil v předešlém psaní, nevím, jak tento spor přesně začal a ani důvod jeho setrvání. Přesto si troufám tvrdit, že jsem se snažil nepříjemnou atmosféru několikrát napravit, a tak jsem byl také po zásluze potrestán. Nechci psát o tom, kdo mohl za to či ono, protože jsem si vědom zabarvení svého pohledu. Místo toho v krátkosti popíši poslední perku, kterou mně Lena vyrazila dech.
Jak jinak, následující scéna se odehrála v kuchyni. Lena zrovna vařila večeři, když jsem jí oslovil v dobré víře, abychom probrali úklid v domě. Po dvou měsících vzájemné ignorace jsem dospěl k přesvědčení, že se možná něco změnilo. Nakonec, kuchyň byla poslední dobou opravdu v lepším stavu. Komunikace přes Whatapp neměla žádný efekt, a proto jsem Lenu poprosil o chvíli času. Sundala si sluchátka, a tak jsem mohl představil svojí myšlenku se vrátit k původnímu plánu, který obsahoval týdenní služby. K tomu měla Lena hned několik poznámek, moje osoba nezůstala neposkvrněna, ale o to zde nejde. Největší perla přišla, když jsem jí se ptal, “Why don’t you want to do a cleaning schedule again?” (Proč se nechceš střídat po týdnu v uklízení?). Lenina odpověď byla rázná a jasná, “I don’t have time cause am writing my thesis now, and also have a social life”, čímž diskuse skončila. Byl jsem paralyzován. Na žádné další argumenty jsem se nezmohl a odkráčel jsem do svého pokoje. Podstata, proč vám tento příběh popisuji není až tak o Leně nebo o tom, jaké mám povedené spolubydlící. Její odpověď, proč nechce přistoupit na pravidelný úklid bych nepovažoval ani za výmluvu, jen prázdná slova. Jsem si ale jist, že pro ní znamenaly mnoho. Ať už ona nebo já si myslíme o tom druhém to nejhorší, pro mě tímto celá aféra končí. Na snahu o komunikaci nechci vynakládat další úsilí. Je konec. Rád se tomu všemu za pár let zasměji, možná si ani nevzpomenu. Ať už je můj pohled zkreslen sebevíc, nebudu v sobě nosit žádnou zášť, protože ani v této chvíli jí necítím.
Za to si umím dobře představit, že Lena mě bude proklínat do konce života. Vnoučatům bude vykládat o nevychovaném Čechovi, barbarovi, který jí otrávil pobyt v Nizozemsku. Pobyt, který stál i tak za nic kvůli koroně. Nechápejte mě špatně, vůbec tady nejde o Lenu. Ta slouží jako nástroj, jak ukázat na subjektivitu každého prožitku, jakým způsobem si tvoříme vlastní realitu, a jak vidíme svět. Životní zkušenosti nevyhnutelně ovlivňují naše budoucí kroky. Vše, co se děje kolem nás je o vnímání, výkladu a váze, se kterou to či ono hodnotíme. Netýká se to jen sporů v kuchyni. Život nám naděluje bezpočet překvapení, která v nás vyvolávají různé pocity, a tyto pocity, které utvářejí naše bytí, jsou předávány déle. Někdy emotivně ovlivňují naše blízké, jindy doléhají i na následující generace. Ale pocity koho? A proč? Některé zaniknou, jiné naopak nedají pokoj, jako by ve starém ohništi stále doutnaly poslední uhlíky zapomnění.