Začátek – směr bez azimutu
Neberte prosím následující řádky doslovně a s pocitem, že je vše, jak říkám. Spíše jde o manifesto mladého člověka, studenta, který má před sebou poslední rok studia. Rovněž by se nemělo jednat čistě o moje zážitky, protože následující postřehy odráží trend, který mi nevoní, a ještě k tomu se mě týká. Od úvodu, kde nejdříve popíši svojí dosavadní studijní dráhu se chci dostat až k širšímu náhledu na akademický svět, a tak snad tento příběh jednoho studenta dostatečně poslouží jako prototyp odrážející obecnější rámec.
Budování kariery nebylo nikdy mojí ambicí, ale i tak se moje rozhodování neobešlo bez praktického uvažování o budoucnosti. Co ze mě bude? Čím se budu živit? S jistotou říkám, že na střední škole jsem takto neuvažoval. Zastával jsem názor, který ve mně do jisté míry přetrvává dodnes – tj. je jedno čemu se člověk věnuje, ale pokud je dobrý a zvídavý, dokáže se prosadit v čemkoliv. Asi začnu několika příklady – po tragických výsledcích na gymplu jsem stále žil ideály o své budoucí profesi. Přihlásil jsem se na žurnalistiku, dnes už ani nevím proč, dále na estetiku na Filozofické fakultě, asi proto že mi to přišlo cool a také protože František Vláčil studoval ten samý obor. Poslední přihláška směřovala na Filmová studia, rovněž na “feldě”. Byl to vlastně jediný z těch tří oborů, o který jsem se prakticky zajímal měl a mohl snad i něco nabídnout. Dostal jsem se do druhého kola. V tom prvním jsme museli napsat recenzi dokumentárního filmu od Věry Chytilové (Srdce nad Prahou), který nám byl promítnut. Druhé kolo si pamatuji dobře. Šlo o pohovor o námi zvoleném výběru literatury. Byl začátek léta a pěkně parný den. Všichni jsme čekali jsme na chodbě v posledním patře, úplně na konci chodby. Mám za to, že nás brali podle abecedy, protože jsem byl mezi posledními. A tak se mi, možná i za přispění toho vedra, povedlo usnout. Pamatuji si, že mě někdo musel vzbudit, když jsem byl na řadě. V porotě bylo několik filmových kritiků, jejichž tváře, jména si již nevybavím, jsem znal dobře z televize – přesněji z dokumentární série o režisérech Nové vlny. Zdlouhavě vám popisuji, že jsem nikam přijat nebyl a místo toho jsem rok pracoval. Nebyl to ale vůbec špatný rok. Konečně se tak dostáváme k mojí skutečné studijní dráze, která následovala a stále trvá.
Ponaučení: Člověk získá dost, pokud má už na střední nějakou vizi (i kdyby byla falešná), čemu se chtěl věnovat. Obdivuji ty, kteří se v tomto věku hlásí např. na vysokou školu do zahraničí, protože to obnáší určitou vyspělost a plánování. Ani jedno mi nebylo vlastní, ale nelituji toho, protože jinak bych nebyl, kým jsem teď. Nepsal bych tyto řádky a zcela jistě ne ty následující.
Naše přesvědčení může být falešné, protože jde hlavně o to, někam směrovat – realita nás nakonec vždy překvapí. Otázka na závěr zní: Qua vadis?