Mám jednoho kamaráda, který si dělá občas srandu z toho, že se (podle něj) rád trápím. Vlastně má asi pravdu, nejspíš je to moje přirozenost. Jedna z forem zmíněného trápení se projevuje odpíráním si věcí, které mám rád. Více systematicky jsem s tím začal na začátku roku 2019, kdy jsme žil ve Švédsku. Ani v té době nešlo o novoroční předsevzetí, jak by mohlo někoho napadnout. Ne, jde o to se něčeho vzdát na předem stanovené období a díky tomu být schopný zřetelněji vyhodnotit výhody a nevýhody vlastních návyků. Přiznávám, že většina zákazů v té době byla založená na boji se zlozvyky. Nešlo ale o věci zásadní. Například hned v lednu jsem měl na (ne)programu Youtube, protože mi v té době jeho sledování přišlo jako největší ztráta času. Mohl bych pokračovat s dalšími příklady, ale rád bych se přesunul do přítomnosti. Na přelomu minulého roku jsem cítím, že je správný čas na podobný pokus.
Čas na klid v prostředí nekončícího ruchu
K tomu, aby došlo k nějaké akci nebo se věci daly do pohybu je zapotřebí mít podnět. Pro mě, jak to již bývá, šlo o několik věcí najednou. Jednou z nich byla reportáž na téma hluku kolem nás – Vzkazy z 20. století: Akustický smog, skryté dědictví 20. století. O hlukovém znečištění jsem se zajímal již dřív, ale zde apelovali na nadměrný hluk v našich domácnostech. Na hluk, který vytváříme sami a také účelově. To může být i poslech rádia, protože jde především o míru, s jakou se necháme zaplavit (bavit) daným obsahem. Nejdříve člověk vstane při zvuku oblíbené písničky namísto klasického budíku, poté pokračuje v poslechu rádia nebo si pustí podcast při snídani. Tak to pokračuje, i když se přesouvá po městě a to jak na kole, v metru nebo po svých. Po práci si takový člověk jde zaběhat, jak jinak než se špunty v uších. Tento popis se navíc shoduje s něčím, na což jsem již upozornil v článku Dneska každý běhá, ale proč? Pro mě je to popis člověka z města, který většinu času tráví sám. Když se takový člověk vrátí domů, tak si po večeři pustí něco v televizi, aby konečně vypnul. Něco zapnul, aby něco vypnul. Není to krásný paradox?
Jestli vy ne, tak na mě podstatná část sedí. Přijde mi ale, že mozek si v takovém dni jen těžko vydechne. Vlastně zde nemluvím přímo o vydechnutí, ale vytvoření prostoru, kde necháme myšlenky plynout a nevnášíme do systému žádný vnější zdroj. Proto jsem si v lednu naordinoval audio detox. Žádné podcasty, ani hudba. Video jsem si dovolil, ale jen při přímém sledování, aby tak nenahrazovalo mluvené slovo při vykonávání něčeho jiného.
Co pro mě tento půst znamenal?
Můj hlavní poznatek je, že to byla pěkná nuda. Ve výsledku to nebyl poslech podcastů, které jinak konzumuji denně, ale až překvapivě hudba, která mi chyběla víc. A to především ve večerních hodinách, kdy mi dodává extra energii při činnostech, které bych si jinak užíval méně. Otázkou je, zda to není pouze zvyk, který mám spojený s různými činnostmi. Například, když upravuji fotky, pouštím hudbu skoro automaticky. Člověk je ale tvor, který si dokáže rychle zvyknout na nové podmínky. Na horší se samozřejmě zvyká hůř, ale nakonec je to jen otázka času.
Další zjištění, které logicky vyplývá z podstavy tohoto mentálního cvičení, je uvědomění si, že právě zvyk mít sluchátka stále na uších nepřináší vždy spokojenější stav mysli. Ve většině případů se nejedná o záporný efekt, ale přidaná hodnota je mizivá. Když posloucháte rozhovor o kvantové fyzice a při tom si vybíráte šunku v supermarketu, nejspíš si z takové konverzace moc neodnesete. I zde platí, že méně je mnohdy více.
Skoro se mi nechce psát, že si budujete vůli tím, že si něco odepíráte nebo jste na sebe přísní (to je jasné a v tuto chvíli ne tak podstatné). Ať už jde u někoho o sladké, u dalšího poslech hudby nebo sledování Youtube. Někomu může můj rozbor a přístup připadat směšný, ale domnívám se, že dnešní doba si to žádá, protože pokušení i daň za hýření stále roste. Jen si nejsem jist, zda jde o přímou úměru. Někoho ani nenapadne něco měnit. Tím pádem může žít spokojeně dál. Zároveň obdivuji, a skrytě závidím, lidem, kteří nemusí o těchto věcech přemýšlet a jsou schopni přirozeně korigovat vlastní chování správným směrem. Ostatně nejde o nic jiného, než být spokojený. Pro někoho to může být nepochopitelné, ale pro mě je cesta odepírání ta, která mi zatím funguje a dává smysl. Jinak to neumím a jak jsem řekl, je to moje přirozenost. A ač se to někomu nemusí na první pohled zdát, počáteční zákaz vede ke stavu, který přináší vetší svobodu, více času na podstatné věci a klid na duši. Změnit nějaký zvyk není jednoduché. Je to často dlouhodobý proces, ale i vybočení ze zaběhnutých kolejí jen na čas může sloužit jako solidní základ pro budoucí změnu.